46 Čechů objektivem Pavla Brunclíka a slovy Pavla Kosatíka.

Výpravná publikace doprovázející unikátní projekt Pavla Brunclíka, výstavu Portrait gallery 46 Čechů. Portrétovanými jsou české osobnosti, které patří k duchovní špičce národa. Jsou mezi nimi vědci, spisovatelé, dramatici, herci, lékaři.

Pavel Brunclík (1950), absolvent MFF UK a FAMU. Jako fotograf se zprvu prosadil v oblasti reprodukční a reklamní fotografie. V posledních letech se věnuje fotografování krajin v nejrůznějších zemích celého světa. Tyto fotografie představil na řadě samostatných výstav, zejména pak dvěma velkými expozicemi – v roce 1998 na pražské staroměstské radnici a v srpnu 2004 v pražském Mánesu. Kromě řady katalogů vydal dvě monografie svých fotografií Cizí ženy (MF, 1995) a Země (Triáda, 2000).

 

 

Žánr:  Literatura naučná, Fotopublikace
Rok vydání: 2011
Počet stran: 200
Nakladatelství: Muzeum Kampa
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 9788025491980

 

UKÁZKY Z KNIHY:

Ivan Martin Jirous (1944), pseud. Magor – básník, rocker, esejista a výtvarný kritik. Mluvčí a teoretik českého undergroundu. V šedesátých letech vystudoval dějiny umění na Filosofické fakultě UK v Praze. Od roku 1969 byl uměleckým vedoucím hudební skupiny Plastic People of the Universe. V sedmdesátých letech se živil jako noční hlídač a zahradní dělník. Spoluvydavatel časopisu Vokno atd. Za komunistů pětkrát vězněn, za mřížemi strávil celkem osm a půl roku. Signatář Charty 77. Autor uznávaného a čtenáři milovaného básnického díla, který vyšlo sebráno ve dvou svazcích: Magorův zápisník (články a eseje, 1996) a Magorova summa (básně z let 1975-1997, 1998), navázaly na ně Magorovy dopisy (2006).

Život nejvíc zhoršujou mizerní lidi, ale cestu do pekla hodně umetají i blbečkové, kteří si myslí, bůhvíco nedělají dobrého. Ale tím, jak do věcí nevidí, tak myslí všechno dobře, a přitom nevědí co, věří, že pomáhají, a nevědí v čem, přikládají ruku k dílu, a nevědí, jestli k dobrému nebo zlému, a tak dál.

Proto ti dám, hochu, několik rad.

Nikdy si nesmíš od nikoho nechat nic líbit. A starej se, ať se to o tobě dopředu ví. Kdo nechce dostat v hospodě ránu, udělá nejlíp, když si sedne tak, aby si ten druhý vůbec nezačal, aby se neodvážil. Nic prostě nezkazíš tím, když se tě určitý druh lidí bude bát, protože s určitým typem lidí se jinak vyjít nedá.

Řiď se vždycky sám podle sebe, a když to ty druhé, nahoře, začne rozčilovat, vůbec nic si z toho nedělej. Ukaž jim, že nevnímáš jejich existenci. Když se začneš vztahovat ke zlu a dokonce i když je začneš jenom kritizovat, můžeš časem zjistit, žes mu tím udělal reklamu. Takže s tím přestaň, hochu. Nad tím, kdo je mocnější než ty, vyhraj tak, že mu dáš poznat, jak naprosto tě nezajímá. Že tě nikdy nemůže vylákat nikam, kde by sis s ním zadal.

Teď to nejpodstatnější. Nikdy se nesmíš na nic vykašlat. Protože právě o to těm druhým jde, aby sis řekl: Nemá to cenu, vzdávám to, já na to kašlu. Tohle ti zakazuju, protože těm druhým se nesmí udělat zbytečná radost.

Nepřestaň nikdy hledat důvod, proč jsi právě ty na světě. Napiš báseň, ve které na to přijdeš, namaluj obraz, slož hudbu, natoč film. A dělej to pak dál co nejčastěji, protože dokud to děláš, dokud v tom sám sebe hledáš, jsi pod ochranou. Tyhle chvíle jsou ty jediné, kdy si sám o sebe nemusíš dělat skoro žádné starosti.

Vším, co děláš, vytvářej a šiř okolo sebe neklid. Nedovol těm druhým, aby nechali svět zmrtvět a tím ho ovládli. Vždycky je vyveď z míry tím, co neznámého dokážeš. Budou šílet bolestí, protože jim připomeneš, že sami už nic podobného nedovedou.

Naslouchej pozorně ostatním, ale když tě napadne, že posloucháš jen kecy, což bude často, ať tě ani nenapadne namlouvat si, že je to jinak. A dej to najevo, hned. Převrhni stůl, pokud slova nebudou stačit.

Nečekej na cizí uznání. Nečekej od lidí a světa vůbec nic. Nakonec beztak vždycky něco dostaneš, a vždycky něco jiného než to, co očekáváš.

Buď vždycky zuřivý a pokorný zároveň. A vždycky neomylně odhadni tu správnou proporci.

Nebuď však, hochu, přese všechno k lidem zlej. Mají toho i tak většinou dost.

 

Jan Švankmajer (1934) – filmový režisér, scenárista, výtvarník, loutkář, divadelník. Vystudoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze, obor loutkářské scénografie a režie (1958). Působil v Semaforu a Laterně Magice, v první polovině 60. let byl členem tvůrčí skupiny Máj. Od konce 50. let působí jako všestranný umělec v oblasti obrazu i slova, v roce 1964 natočil svůj první krátký trikový film. V 70. letech pracoval jako scénograf v různých divadlech, animátor ve Filmovém studiu Barrandov apod. Od roku 1970 je členem Surrealistické skupiny v Československu. Předseda redakční rady revue Analogon. Z jeho díla vzbuzují největší mezinárodní ohlas filmy, kombinující často přístupy animovaného, loutkářského a hraného filmu: Otrantský zámek (1977), Zánik domu Usherů (1981), Možnosti dialogu (1982), Konec stalinismu v Čechách (1990) ad. Tvůrce celovečerních filmů Něco z Alenky (1988), Lekce Faust (1994), Spiklenci slasti (1996), Otesánek (2000), Šílení (2005), Přežít svůj život (2010).

V jednom mém filmu, inspirovaném Carrollovou Alenkou, hlavní hrdinka říká: Teď musíte zavřít oči, jinak nic neuvidíte. Tento vnitřní zrak, kterým vidíme nejen povrch, ale taky rozporuplnou podstatu věcí, mě zajímá.

Nemám problém dovádět svou práci ke konci, přesto pro mě není nejpodstatnější výsledek tvorby, dílo, ale spíš proces jeho vzniku. Podněty z vnějšího světa tvůrce procedí nevědomými obsesemi a traumaty, které za svůj život sesbíral, a výsledek se mu ohlásí zpátky do vědomí v podobě takzvané inspirace. Člověk pak té probuzené síle poslouží tím, že ji věrně zaznamená.

Věřím taky v tvůrčí univerzalitu. Když někdo celý život jen maluje obrazy, může to znamenat, že se prostě vžil do představy, že je umělcem jistého typu: jeho tvorba měla u publika ohlas, tak v ní pokračuje, z tohoto společenského, v podstatě však netvůrčího důvodu.

Jenže máme-li už tvořivou schopnost, neměli bychom jí nasazovat ohlávku, hnát ji korytem jen jediného způsobu vyjádření. Člověk má naslouchat svému vnitřnímu hlasu a při tom střídavě psát, malovat, dělat koláže nebo třeba i točit filmy. Pokud tvůrce postupuje takto, nevytvoří možná obecně srozumitelná, „kanonická“ díla. Ale má podle mě mnohem větší naději, že vyjádří, co je v něm doopravdy originálního.

Svět není v dobrém stavu, posiluje své autoritativní a represivní tendence, ohrožuje člověka stále víc. Dopadne to všechno špatně.

Dnes skoro nikdo není schopný doopravdy vnímat, když se jinému povede něco vytvořit. Tvůrčí schopnost, kterou míval v divošských časech kdekdo, ochabuje. Divoch byl schopen komunikovat s celým okolním světem, možná i vesmírem, my si dnes už často nerozumíme ani každý sám se sebou. V atmosféře postupujícího rozkladu jsme povinni bránit svou integritu. Imaginace je to poslední, co máme.

 

 

František Lízna (1941) – katolický kněz. V roce 1968 vstoupil do jezuitského řádu a o šest let později byl vysvěcen na kněze, toto povolání však směl vykonávat až od roku 1990. Signatář Charty 77, před rokem 1989 z politických důvodů pětkrát vězněný. Živil se jako dělník, pracoval ve zdravotnictví. Po převratu nastoupil jako kněz ve věznici v Kuřimi, v letech 1995-2004 byl vězeňským duchovním na Mírově, mimoto působil a dodnes působí jako farář ve Vyšehorkách. Působil a působí hlavně mezi vězni, Romy a bezdomovci. Na protest proti rasismu přijal romskou národnost. Člen vládní Rady pro lidská práva. Autor poutnických knih Musím jít dál (2006), Šel jsem však vytrvale (2008), Vstávám a pokračuji v cestě (2010) ad. Držitel Řádu T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidských práv a Ceny Františka Kriegela.

Můj otec na mě býval přísný, každou neděli jsme s ním museli na dvě hodiny do kostela. Víru mi to však neodcizilo. Nikdy mě nenapadlo, že bych s ním nešel nebo snad dokonce přestal věřit.

Komunisté ho v padesátých letech zavřeli a taky já jsem se časem začal bouřit. Poprvé, když mi bylo devatenáct let. Měl jsem tehdy rád dívku, jejíž otec jako takzvaný kulak nechtěl vstoupit do JZD, a tak ho zavřeli. Na protest jsem sundal z budovy školy rudý prapor a roztrhal jsem ho. Dostal jsem za to na sedm měsíců v Jáchymově.

Po vojně u PTP na východním Slovensku jsem se dvakrát pokusil o útěk přes hranice. Po druhém pokusu, kdy jsem jel schovaný ve vlaku do Jugoslávie, mě znovu zavřeli. Po propuštění jsem se živil jako dělník.

Mé rozhodování o tom, že budu knězem, byl dost dlouhý proces. Až když jsem na konci 60. let nastoupil do ústavu sociální péče na Velehradě, pocítil jsem, k čemu jsem povolán. Setkal jsem se tam s členy Tovaryšstva Ježíšova, propuštěnými též přednedávnem z vězení, a požádal jsem je o přijetí do řádu. Když přišla okupace, byl jsem už v noviciátě.

Po vysvěcení v roce 1974 mi dovolili odsloužit jen jedinou, primiční mši. Nedostal jsem pak souhlas k výkonu povolání a tento zákaz platil do konce totality. Když jsem o tři roky později podepsal Chartu, šel jsem do vězení potřetí. Po návratu jsem se zapojil do výroby a rozšiřování samizdatu – a za to jsem šel na začátku 80. let do vězení počtvrté, odseděl jsem si sedmadvacet měsíců.

Situaci, kdy se člověk ocitne mezi těmi nejponíženějšími, jsem se mezi vězni naučil přijímat jako dar. Mnoho mých nejbližších spoluvězňů tam byli Romové. Všiml jsem si, jak jinak než my věří v Boha: naivně a bezvýhradně, tak jako kdysi zřejmě věřili i prvotní křesťané. Romové nejsou výbojní, chudoba je pro ně většinou přirozený stav, který je netraumatizuje, naopak jim dává svobodu. Cítil jsem, že z takových lidí kdysi vyšel Kristus a že tak si patrně představoval své následovníky.

Byl jsem šťastný, když mě tenkrát právě oni přijali za svého kněze. Chránili mě a pomáhali mi. Zřejmě pochopili, že se nepokládám za lepšího člověka než oni. Proto, když jsem na jaře 1990 konečně směl nastoupit do duchovní služby, přemýšlel jsem nejdřív o tom, že půjdu pracovat do Chánova mezi Romy. Jako jeden z nich.

Nakonec však o mně bylo rozhodnuto jinak. Navštěvovali mě také bezdomovci a chodila za mnou spousta propuštěných vězňů, postupně jsem uviděl, že mým osudem bude práce mezi nimi. Zvolil jsem si práci mezi doživotně odsouzenými vrahy.

Ve věznicích u nás předtím žádný křesťanský duchovní v této funkci nepůsobil. Rozhodl jsem se, že půjdu mezi ně a budu žít jako jeden z nich, deset let, dokud s nimi nesplynu. Chtěl jsem podrobit svou lásku zkoušce: stejně jako mezi Romy jsem se ani nyní nesměl pokládat za něco lepšího než oni. Milovat je bezvýhradně a bezpodmínečně, jako Kristus, protože jen tak je možné odpouštět. Necítit odpor k žádnému člověku, ani k takovému, jako byl vrah Cyrila Vrbíka, kněze, kterého jsem znal.

Říká se, že duchovní nebo sociální pracovník, nasazený na takovou práci, se po pěti letech opotřebuje, vyhoří, a že je třeba buď se šetřit, nebo takového člověka vyměnit. Já jsem to tak necítil. Myslím, že kněz nemůže úspěšně působit a zároveň být celou dobu jednou nohou venku. Když má někdo ten dar, má se dávat se vším všudy.

Snažil jsem se o to. Na jedné cele s vrahy jsem necítil ohrožení vlastního života, protože na tomto životě ani nelpím. Smrt je přechodem do života skutečného. Mnohokrát jsem o tom mluvil s těmi, kdo jinému život vzali, a byl jsem překvapen, kolik Boží milosti jsem v některých z nich nacházel.