Erich Fromm dnes už i u nás patří mezi nejuznávanější průkopníky moderní psychologie dvacátého století, ačkoli většinu jeho česky vydaných spisů – Anatomii lidské destruktivity, Strach ze svobody, Mít nebo být?, Budete jeho bohové a další – nelze označit za texty psychologické. Fromm v nich využil svého vzdělání a celoživotní odborné zkušenosti, aby se pak pohyboval spíš na poli filosofie, sociologie, případně kulturní antropologie a vyjádřil se k tématu, jež ho provokovalo celý život: totiž jak v soudobém světě tržních a konzumních nároků uchovat lidskou identitu a zachránit ji před všeobecným tlakem k infantilizaci.

Mimo tyto své navenek manifestované postoje, a vlastně „pod nimi“ byl však Fromm celý život psychoanalytikem, zpočátku velice striktní freudovské ražby. Později se sice, jako většina výraznějších Freudových žáků, od učitele odklonil a vytvořil vlastní systém; na rozdíl od Junga, Adlera a dalších však nikdy nezformuloval jeho parametry v uceleném textu. S jedinou výjimkou: v letech 1964 a 1974 uspořádal pro americké studenty psychologie dvojí seriál přednášek, jež byly později přepsány a zredigovány, čímž vznikla kniha Umění naslouchat (přeložil Jan Lusk, vydala Aurora). Fromm byl jemný a citlivý člověk, což se projevilo mimo jiné v jeho stylu: i o nejsubtilnějších tématech dokázal psát tak, aby rozuměl i laický čtenář. Jeho knihu proto ocení nejenom ti, kdo chtějí poznat, v čem Fromm viděl smysl (a případné meze) psychoanalytické terapie a jak si jako terapeut sám počínal – ale i ti, kdo se případně rozhodují, zda časově i finančně nákladný experiment s psychoanalýzou podstoupí nebo ne.

Fromm si v knize předně klade otázku, co se vlastně děje v pacientově mysli během léčby, takže je nakonec vyléčen. Podle Fromma je podstatou psychoanalýzy rozšíření vědomých obsahů lidské mysli na úkor oněch původně nevědomých, takže pacient rozumí původně pudovým hybným silám své psychiky, orientuje se v nich a naučí se s nimi žít tak, aby nezhoršovaly kvalitu jeho života. Fromm také vysvětlil, v čem se jeho pojetí terapie liší od Freudova – jako většina Freudových pokračovatelů i Fromm zjemnil původní redukcionistický Freudův předpoklad, že příčinou všech neuróz je vnitřní konflikt sexuální povahy. Víc než Freud se Fromm zabýval problematikou lidského narcismu a popsal například dvojí tvář rodičovské lásky k dětem, v níž rubem navenek stavěného altruismu často bývá mnohem jednodušší vůle tyto děti vlastnit: tento způsob vzniku neurózy u dětí je podle Fromma jedním z nejčastějších. V moderním světě žije podle něho až příliš mnoho lidí, kteří potom v dospělosti nejednají ze svobodné vůle, ale ze získaného pocitu provinění, pocitu, že druhým něco dluží, z hluboce zakořeněného vědomí závislosti. Fromma rozhodně nebylo možné pokládat za obdivovatele takto uspořádaného světa: příslušníci moderní civilizace podle něho „jako lidé stagnují; většina lidí se ve skutečnosti mírně zhoršuje. I když se lidem daří lépe vydělávat peníze a manipulovat s lidmi, jako lidským bytostem se jim lépe nedaří.“ Množství duchovně závislých lidí je pod maskami nejrůznějších sebeprezentací podle Fromma mnohem větší, než se zdá. V dobře provedené terapii viděl tedy jeden ze způsobů, jak této tendenci zabránit – a vyjádřil své názory nenásilnou, otevřenou formou.

Pavel Kosatík

(Vyšlo v Nových knihách č. 36/2000)