Fenomén Kohout

Fenomén Kohout

Fenomén Kohout

Kniha o životních peripetiích rozporuplné osobnosti Pavla Kohouta.

Kniha o životních peripetiích rozporuplné osobnosti Pavla Kohouta vznikala na základě rozhovorů, které autor se spisovatelem vedl během několika let, a především zpracováním Kohoutova obsáhlého osobního archivu, vedeného od roku 1945, jeho zápisků, rukopisů, korespondence apod. Další pramen představovaly rozhovory s širokým okruhem Kohoutových přátel i protivníků. Rozsáhlý, plastický portrét bývalého svazáka, komunisty a později významného disidenta a emigranta nic nezastírá, je zároveň otevřenou i polemickou a kritickou výpovědí nejen o Kohoutovi. Kniha je doplněna bohatou fotografickou přílohou.

 

 

 

Fenomén Kohout

 

Autor: Pavel Kosatík

Žánr: Biografie a memoáry
Rok vydání: 2013, 1. vydání originálu: 2001
Počet stran: 429
Nakladatelství: Paseka
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 80-7185-372-0

Koupit knihu

 

 

 

 

Doslov k druhému vydání (2013)

Ne každé nové vydání staré knížky vyžaduje komentář. Pokud zde jeden krátký přesto připojuji, činím tak z jednoho důvodu: během těch dvanácti let, která uplynula od premiéry této knihy, jsem v ní z různých důvodů často listoval; když jsem ji však nyní, při korektuře reedice, přečetl znovu celou, překvapilo mě nebo možná až zaskočilo, v čem se možnosti výkladu starých událostí proměnily.

V jakési doslovné rovině ony proměny odstartovaly dokonce přesně v den, kdy tato kniha spatřila světlo světa. Poprvé jsem ji představil a podepisoval 11. září 2001, ano, toho 11. září. Asi těžko kdy na to odpoledne v tehdejším (dnes už neexistujícím) knihkupectví nakladatelství Paseka zapomenu. S lidmi, kteří tenkrát do pražské Ibsenovy ulice přišli, jsme si povídali až do chvíle, kdy zezadu z krámu přiběhl rozčilený šéfredaktor Vladimír Pistorius – a na obrazovce jeho zapnutého notebooku jsem pak poprvé uviděl onen příšerný obraz obou hořících newyorských „věží“, které se o pár minut později poroučely k zemi.

Druhý den vyšly noviny po celém světě s titulky „Svět už nikdy nebude jako dřív“. Nemyslím, že to byla pravda, k válce civilizací nedošlo a nic nenasvědčuje tomu, že by k ní svět od té chvíle nevyhnutelně směřoval. Stalo se „jen“ to, že my, kdo jsme se předtím vnitřně počítali spíš k demokratickému „Západu“, a kdo jsme se proto radovali z vítězství nad komunismem, jsme byli vyléčeni z některých svých iluzí. V roce 2001 jsme pochopili, co nám asi mělo být jasné už od roku 1989: že žádný fukuyamovský ani jiný „konec dějin“ se nedostavil a nikdy nedostaví. Že na místo starých konfliktů vždycky přijdou nové, jejichž základní vlastností je, že redefinují situaci. Člověk se při jejich řešení zpočátku ocitne v koncích úplně stejně, jako předtím v dobách a konfliktech, ze kterých chtěl vyvodit poučení. To však nepřijde, staré triumfy žádné nové jasnozřivé návody nepřinesou. Vynalézání nových receptů úplně znovu od začátku, nikoli sklizeň těch starých z dob komunismu, tvoří od roku 2001 profil naší epochy.

Zaskočilo mě tedy, když jsem si při souvislém čtení uvědomil, že i tato kniha, aniž jsem si to v roce 2001 uvědomil, byla vlastně psána v jakémsi smyslu optikou „konce dějin“. „Komunismus“ byl poražen a to daleko nejdůležitější, oč tehdy podle mě šlo, bylo vypořádat se s ním. Vystavit účet starému režimu znamenalo založit nárok na život v budoucí, podstatně lépe a šťastněji fungující a prosperující demokratické společnosti. S přispěním demokratického Západu a s využitím národních demokratických tradic mělo být v podstatě jenom otázkou času, kdy se tak stane, kdy s „komunismem“ bude tímto způsobem naloženo jednou provždy. To nejhorší, co se (obecně) předpokládalo, bylo, že celý proces by v krajním případě mohl trvat moc dlouho: než vstanou noví a lepší demokratičtí bojovníci, mohlo podle nejčernějších předpovědí zabrat i čtyřicet let – tedy zhruba tak dlouho, jako trvala předtím vláda „komunismu“ u nás.

Dnes jsem až nepříjemně překvapen, jak statická a de facto utopická tato moje představa byla. V tom, jak byla prostoupená touhou, i v tom, jak byla a zčásti dosud je masově rozšířená, se vlastně nijak zvlášť nelišila od jiného a cizího toužení třeba z roku 1948. Tím nemá být mravně relativizováno období let 1948-1989. Domnívám se jen a k posouzení nabízím, že pokud člověk po roce 1989 učinil z vyrovnání s komunismem jakýsi fetiš, který měl zaručit nastartování lepších poměrů, neprospěl tím sám sobě ani své orientaci v době, v které žil a žije.

Demokracie nerovná se antikomunismus. Je hodnotově nezávislá a roste sama ze sebe. Ta naše by se neměla rodit jenom z reakce na dobu totality, protože by to mohlo znamenat jenom další prodlužování naší závislosti na ní. Domnívám se, že zkušenost s naším vlastním politickým vývojem po listopadu 1989 napovídá, že kořeny našich potíží leží podstatně hloub než jenom v letech 1948-1989. Že totalitu přivolaly naše mnohem dávnější vlastnosti, které jsme žádným listopadem 1989 nepřekonali, protože je možná ani nelze překonat. Co však vždycky lze a pomáhá, je reflexe: Jen ten, kdo vnímá vlastní situaci bez iluzí, uchovává naději, že mu jejich kolotoč nezamotá hlavu jednou provždy.

Takže, smí-li autor doporučit, co se mu při četbě této knihy v roce 2013 osvědčilo: Hledejme v tomto příběhu i jiné momenty než jen ony evidentní, které leží na škále zápasu komunismu s antikomunismem. Jsou tam. Jakkoliv se to na pohled může jevit kruté, na tom, kdo v tomto jediném konkrétním zápase lidských dějin vyhrál, bude s přibývajícími lety stále méně záležet. Čím dál méně bude podstatné, zda jsme se v konkrétních životních situacích chovali lépe než někdo jiný. Ale uškodili bychom svým šancím v zápasech budoucích, kdybychom cizí pomýlení nedokázali vnímat a interpretovat i jako svá vlastní.

Na závěr této knihy zbývá ještě aspoň ve stručnosti doplnit základní kóty života mého „objekta“, Pavla Kohouta, v posledních dvanácti letech. Z jedné z jeho nedávných knih jsem si vypsal větu: „Smyslem života je těšit se z něho tím víc, čím je svízelnější a náročnější.“ Zalíbila se mi nejen proto, že to vidím podobně, ale že „objekt“ svým uvedeným nárokům dostál. Zůstanu-li jen v pracovní rovině, myslím si, že u nás v současnosti není pracovitějšího a častěji publikujícího autora, pohybujícího se navíc ve třech tvůrčích oblastech dohromady: v literatuře, dramatu a televizní scenáristice.

Začnu jeho knihou, napsanou v reakci na první vydání tohoto životopisu: Pavel Kohout ji pod názvem To byl můj život?? vydal ve dvou dílech v letech 2005 a 2006 – a v roce 2011, pod souborným názvem Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem, z ní učinil pointu autobiografické trilogie (spolu s knihami Z deníku kontrarevolucionáře a Kde je zakopán pes). V návaznosti na všechny tyto vzpomínkové texty v roce 2006 péčí editora Radka Schovánka (tehdy z úřadu Dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu) vyšla publikace Svazek Dialog, výbor z téměř sedmi tisíc stran dokumentů ze svazku, který „na Kohouta“ v letech 1969-1989 vedla tajná bezpečnost.

Těžiště Kohoutovy tvorby i po roce 2001 tvořily stejně jako v minulosti divadelní hry, původní i adaptované. V roce 2001 vznikla crazy komedie Dvě gorily proti mafii, premiérovaná v září následujícího roku v Městském divadle v Brně. V červnu 2004 uvedli v plzeňském Komorním divadle jeho adaptaci hry Arthura Schnitzlera Rej, pod názvem Arthurovo Bolero. Na sklonku Rakouska-Uherska podnikl Vídeňan Schnitzler nejeden tvůrčí průzkum do té doby tabuizovaných oblastí lidského nevědomí. Kdysi skandální látku, podávající obraz sexuality jako nástroje měšťácké manipulace, převedl Kohout do světa českých podnikatelů polistopadové doby – se zjištěním, že po uplynutí víc než stovky let ve věci tolik nezměnilo.

V roce 2006 vznikla divadelní adaptace novely řeckého autora Pavlose Matesise Psí matka. Stejnojmenné monodrama psal Kohout původně na tělo Vlastě Chramostové; na scéně pražského Divadla na Prádle ženu, v jejímž osudu jsou ukryty celé novodobé dějiny její země, ztělesnila v roce 2008 Marie Málková. Hrou Malá hudba moci se Kohout vůbec poprvé v životě (v listopadu 2007) autorsky představil na scéně pražského Stavovského divadla. Napsaná původně v Rakousku k 250. výročí narození skladatele Wolfganga Amadea Mozarta, vyprávěla příběh fiktivního dirigenta Mazorta, vzoru ambivalentního intelektuála dvacátého století, který na svou neschopnost zastávat principiální postoje doplatí smlouvou s „dáblem“, navázáním spolupráce s východoněmeckou tajnou bezpečností Stasi.

Kohoutova hra Erós, uvedená v brněnské Redutě v červnu 2008, znamenala další z jeho divadelních variací na téma láska versus společnost: stařec, který v této hře propadne zamilovanosti do mladičké dívky, musí tentokrát vedle konvencí čelit i vlastním dětem, jimž se bezděčně vymkl z kontroly (čekaly na dědictví). Asi nejúspěšnější Kohoutovou divadelní adaptací posledních let se pak stal „postmuzikál“ Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!!, přepracovaná verze klasické Rostandovy hry, k níž se Kohout vracel celý život; pražské Divadlo na Vinohradech ji uvedlo v premiéře v květnu 2011. Na jaře 2013 se Pavel Kohout vrátil na scénu Vinohradského divadla znovu, v pořadí (rokem 1950 počínaje) už pošestnácté – se životopisným muzikálem Hašler…, v němž pojednal životní příběh klasika české populární kultury.

Vedle uvádění nových divadelních her na různých jevištích pokračoval Kohout také v prezentaci textů psaných pro divadlo v knižní podobě: Tak postupně vyšly Hry v posteli (2001), Lesk cizího peří (2003), Čtyři a Cyrano!! (2005), Pět a Pat (2008) a Prahry (2010). V letech 1996-2007 byl Pavel Kohout organizátorem i „tváří“ Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Během dvanácti let se festival pod jeho určujícím vlivem stal jednou z nejprestižnějších akcí divadelního života v České republice; o to překvapivější bylo Kohoutovo veřejné prohlášení učiněné na závěr dvanáctého ročníku, jímž – pro neshody se zbytkem organizačního týmu – na práci pro festival rezignoval.

V uvedeném období Kohout dál pracoval i jako prozaik. V roce 2008, na základě stejnojmenného scénáře televizní hry, vznikl „stručný román“ Smyčka, zasazený do doby po únoru 1948, kdy idealismus někdejších členů sociální demokracie, pohlcené nyní komunistickou stranou, často přerůstal v tvrdý pragmatismus. Příběh byl mimo jiné inspirován osudem sociálně demokratického politika Bohumila Laušmana, předúnorového předsedy strany, který v roce 1949 emigroval do Rakouska, odkud byl o čtyři roky později unesen představiteli čs. tajných služeb zpátky „domů“.

Stále častěji Kohout přispíval také jako fejetonista do různých deníků: nejprve do Práva (tyto texty, doplněné o fejetony z dob samizdatu, vydal v roce 2008 knižně s názvem O ničem a o všem) a později zejména pro Mladou frontu Dnes, do jejíchž sobotních vydání přispívá fejetonistickým seriálem Z pohledu trilobita (knižně 2010). V roce 2009 napsal pro tento deník román Cizinec a Krásná paní, který tam vycházel na pokračování: Na osudu dvou starších lidí, muže a ženy, otevřel téma komplikovaného soužití příslušníků různých kultur a sociálních prostředí (zde nemajetného Kurda a zámožné Češky). Že se případný vztah dvou takto odlišných lidí rodí z četných nedorozumění, je zřejmé – to však neznamená, že nemůže jít o vztah opravdový. Partnerskou dvojici, v níž jsou role rozdány generačně i sociálně nerovnoměrně, Kohout přivedl do děje i v dalším svém „novinovém“ románu Tango mortale (knižně 2012). Konečně pro Lidové noviny psal Kohout v letech 2010-2011 seriál, v němž se mu stal partnerem jeho jmenovec, ekonom Pavel Kohout: spisovatel, zastupující laickou obec, kladl odborníkovi otázky týkající se minulosti české hospodářské transformace i probíhající ekonomické krize. Také tento seriál nakonec získal knižní podobu (Dramata a frašky ekonomie, 2011).

Kohoutovy scenáristické látky (vzniklé často ve spolupráci s Jelenou Mašínovou) nadále uváděla Česká televize. Nejčastěji se jednalo o filmová zpracování původních románových nebo divadelních předloh (Hodina tance a lásky, 2003; 10 způsobů lásky, 2008; Smyčka, 2009; Cizinec a Krásná paní, 2011 aj.). Asi největší ohlas vyvolala původní televizní hra PF 77 (2003), v níž režisér Jaroslav Brabec, s Vlastou Chramostovou v hlavní roli, evokoval atmosféru obecného oportunismu i strachu, které postihly společnost v čase Anticharty.

Kohoutův osud dál inspiroval i dráždil. Zřejmě nejvíc šokující názorovou výměnou, do které se v posledních letech zapojil, byla ta, která v létě 2010 proběhla v tisku v souvislosti s úmrtím Milana Paumera, někdejšího člena odbojové skupiny bratří Mašínů. Redaktor Lidových novin Petr Zídek tehdy na stránkách LN zopakoval svou starší otázku, jaký by měl být podle něho správný poměr mezi odbojem vůči totalitě a represí (stálo zabití zastupujícího říšského protektora za vyvraždění elit v čase heydrichiády?). Pavel Kohout se v replice (Mladá fronta 31. 7. 2010) bratrů Mašínů zastal: Za to, že nemlčeli v padesátých letech, si zaslouží obdobné uznání jako bojovníci proti nacismu. „Právě proto, že jsem po válce vstoupil do té strany, co se dosud neomluvila ani vlastním členům, které přivedla do hanby, natož protivníkům, které hubila, činím to, i když desítky let vyloučený, za ni,“ napsal doslova. Petr Zídek ve své razantní odpovědi (LN 4. 8. 2010) uvedl mimo jiné: „Kdyby bratři Mašínové v září 1951 nepodřezali příslušníka SNB Jaroslava Honzátka, ale tehdejšího šéfredaktora propagandistického plátku jménem Dikobraz, posuzoval bych dnes jejich odboj shovívavěji. Už proto, že Pavel Kohout byl na rozdíl od nebohého strážmistra jedním ze symbolů režimu a jeho fyzické odstranění mohlo mít podobný význam jako otrava aktivistického novináře Lažnovského v roce 1941.“ Přestože šlo o výrok pronesený ve zřejmé nadsázce, dosavadní hranice možného v české publicistice jí byla prolomena. Korunu všemu nasadil o tři dny později opět v Lidových novinách Zídkův kolega Daniel Kaiser, když v rozhovoru s Josefem Mašínem položil nekomplikovanou otázku: „Podřízli byste tehdy Kohouta, kdybyste měli možnost?“ Na to mu Josef Mašín údajně odpověděl: „Tehdá? Možná, že jo, já nevím. Záleží na okolnostech.“

Když někdejší komunistickou razanci přebíjíme svou vlastní razancí ještě větší, vítězíme tím nad komunismem, nebo prohráváme? Koho baví pokračovat podobným způsobem, ať v tom pokračuje, bránit mu patrně nelze. Ať pak však nesvádí na jiné, když svět bude vypadat podle jeho vlastního, a už ne komunistického obrazu.

Share Button