Já jsem oves. Rozhovor s Madlou Vaculíkovou (Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj 2002).

Jméno Madly Vaculíkové není veřejnosti zcela neznámé. Naopak – ctitelé Ludvíka Vaculíka mají možná dojem, že ji už dávno důvěrně znají z jeho knih; pro mnohé je tak dodnes “literární postavou”. Teprve nedávno vstoupila sama do literatury jako autorka dvou knih dopisů Jiřímu Kolářovi a zaujala čtenáře hned napoprvé svými názory a svým moudrým pohledem na současné společenské a kulturní dění. Zdálo by se, že k jejímu “obrazu” už není co dodat. Ale je tomu skutečně tak? Jaká je vlastně Madla-Marie Vaculíková, jak vidí dnešníma očima svůj život – strávený z větší části po boku významného českého spisovatele a disidenta?

 

 

Autor: Pavel Kosatík

Žánr: Biografie a memoáry
Rok vydání: 2002
Počet stran: 156
Nakladatelství: Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj
Vazba knihy: brožovaná
ISBN: 80-86569-35-7, 80-86643-03-4

Koupit knihu

 

 

 

 

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Paní Vaculíková, je leden 2012 a navazujeme na rozhovor, který jsme společně vedli před deseti lety. Od té doby jsme se viděli a mluvili spolu jen párkrát. Když teď spolu sedíme ve vašem bytě ve Veletržní ulici, připadám si trochu zmateně. Přijde mi totiž, že je zde všechno úplně stejné jako tenkrát, i vy. Takže mi prosím věřte, že to myslím doopravdy, když se vás ptám: Jak se vám po těch deseti letech daří? Já to totiž nevím.

Musím říct, že se mám dobře. Samozřejmě máme s Vaculíkem potíže se zdravím. Mně je osmdesát šest roků, Vaculík oslavil loni v červenci osmdesát pět. Ale denně děkuju, že můžu ještě užívat ty dny, co mi zbývají. Každý den je pro mě dar.

Vaculík je na tom teď zrovna hůř. Odcházejí mu kamarádi a na něj to velice bolestivě doléhá. Před dvěma dny byl s Ivanem Klímou, Karfíkem a Daňkem navštívit Milana Jungmanna, kterému je devadesát roků. Myslel si, že jdou slavit ty narozeniny Milanovy. A když se vrátil, řekl: Milan umírá. Prý jenom ležel, těžce formuloval, nebylo mu rozumět, dostával nějaké injekce… Jana Červenková, která se o něho obětavě stará, je teď v těžké situaci. (Milan Jungmann zemřel 27. ledna 2012, pozn. PK)

Vaculík to všecko v sobě hluboce prožívá. Začalo to, když zemřel Havel a přišli novináři. Ze způsobu, jakým oni vedou rozhovor, nepřímo vyplývá: teď už jste na řadě vy, pane Vaculíku… Ta ztráta generačních kamarádů ho postihuje. Kosíka ztratil už dřív, ale teď je to celá vlna. Gruša, Škvorecký… Už jsme na řadě my.

Vzpomenete si, jak jste prožila smrt Václava Havla?

Byla jsem na ni připravená už od premiéry jeho filmu Odcházení, bylo to loni v březnu. Měl tam přijít, všichni na něho čekali, po skončení stáli na pódiu všichni herci, chyběl už jenom on. Ale pořád nešel. Seděla jsem vedle Ivana Klímy a on se mě ptal: Madlo, prosím tě, už je tam ten Václav nebo není? A jak to ten Ivan vyslovil, tak já říkám: Už jde. Ale on pak hned spadl na tom jevišti! Tam jsem uviděla, že s Václavem je konec. A vlastně jsem odcházela s ním pak celou tu dobu. Je to bolestivé. Byla to osobnost. V tomto čase. Cosi zažila a symbolizovala. A byl to aristokrat.

Více čtěte zde: Já jsem oves