Sám proti zlu

Sám proti zlu

Sám proti zlu

Životopis Přemysla Pittra je příběhem českého protestantského myslitele a charitativního a sociálního pracovníka, který většinu života prožil ve sporu s určujícími dějinnými proudy minulého věku.

Traumatické zážitky na frontě 1. světové války z něj učinily radikálního pacifistu a nonkonformního náboženského praktika. Pracoval v YMCA, v abstinentním a vegetariánském hnutí. V roce 1933 otevřel v Praze na Žižkově Milíčův dům, útulek pro trpící a opuštěné děti. Za nacistické okupace pomáhal židovským dětem a v letech 1945–1947, během tzv. „akce zámky“, zorganizoval humanitární pomoc pro víc než osm set židovských, českých a německých dětí, které zachránil z koncentračních nebo sběrných (odsunových) táborů. Po roce 1951, kdy byl nucen odejít do exilu, působil deset let v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, vydával vlastní časopis Hovory s pisateli. Jeho život, naplněný podivuhodnými činy, si zaslouží pozornost i vzhledem k vnitřní opravdovosti, s níž Pitter v „bezbožném“ dvacátém století nepřestával hledat víru, která by člověku umožnila prožít život vnitřně opravdový i prospěšný zároveň.

 

Autor: Pavel Kosatík

Žánr: Literatura naučná, biografie a memoáry
Rok vydání: 2009
Počet stran: 384
Nakladatelství: Paseka
ISBN: 978-80-7185-920-8

Koupit knihu

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Pomoc internovaným
Odvrácenou tvář doby poznal už za povstání, avšak zlo s přibývající dny a týdny od osvobození neztrácelo sílu, naopak v sobě objevovalo stále větší chuť vybíjet se na nevinných. Když Pitter jednou začal pátrat po osudu německé matky se dvěma dětmi, které hned 9. května 1945 večer provizorně zabezpečil v jejich žižkovském bytě před českým davem, dostal se poprvé do sběrného tábora v Raisově škole na Vinohradech. Byli tam shromažďováni Němci před deportací, aniž jim kdo jejich čekání usnadňoval. „Otevřelo se před námi peklo, o němž kolemjdoucí občané neměli tušení,“ napsal v pamětech. Ve škole bylo napěchováno přes tisíc lidí, kteří vesměs s minimálními příděly potravin a bez lékařské péče pomalu umírali.
Okamžitě popsal situaci ve zdravotně-sociální komisi Zemského národního výboru a získal povolení, aby nemocné a opuštěné německé děti z táborů převezl do zámků. První tři desítky dětí z Raisovy školy se tak v lojovické zámecké nemocnici objevily už 26. července 1945. Po dvou měsících pobytu v táborech vypadaly stejně jako předtím děti z nacistických koncentráků. Od Zemského národního výboru pak Pitter vymohl povolení ke kontrole i dalších internačních táborů. Z pětadvaceti ve Velké Praze jich během několika dní stačil navštívit deset a pochopil, že to, co viděl v Raisově škole, není politováníhodným výstřelkem skupinky sadistů, ale výsledkem plošně uplatňovaného principu odvety.
Snažil se zapojit do rychlého vyřešení věci vlivné lidi nebo ty, u kterých vliv předpokládal. V červnu 1945 vyhledal v redakci Lidové demokracie Pavla Tigrida, tehdy nepříliš známého novináře, vrátivšího se z londýnského exilu, a vzal ho s sebou do sběrného tábora, zbudovaného na sportovním hřišti Hagibor. „Praktický jako vždy“ (Tigridova slova) Pitter dokonce sehnal žebřík, po kterém spolu přelezli táborovou zeď, aby se Tigrid mohl o situaci přesvědčit na vlastní oči. O svém zážitku pak napsal článek, který dodatečně označil za svůj vstup do politiky (a Pittrovi na tom, že ho přiměl se angažovat, připsal hlavní zásluhu).
Intervence v téže věci u nejvlivnějšího poválečného Čecha se zato Pittrovi nezdařila. Přesvědčil sice osobního lékaře prezidenta Beneše doktora Klingera, aby s ním i on zajel do Raisovy školy, a získal od něj příslib pomoci (Klinger se měl u prezidenta přimluvit, aby na kost vyhublí a umírající němečtí kojenci dostali mléko). „Za několik dní mne dr. Klinger telefonicky zavolal a řekl, že pan prezident mne pozdravuje a mi vzkazuje, že je mu velice líto, že mu není možno mé žádosti vyhovět vzhledem k platnému usnesení vlády.“ Pitter později prezidentův postoj k věci nikdy nekomentoval, a nedal tedy ani najevo, zda ho vnímal jako výrok slabé hlavy státu nebo jako slova člověka, který si v mravně obtížné situaci sám myje ruce jako Pilát.
Úspěšnější byl Pitter při likvidaci sběrného střediska na sokolském stadionu na Strahově. Znovu tam využil očitého svědka, kterého vzal s sebou, tentokrát manželku pražského komunistického primátora Vacka – a na základě její intervence se na místo dostavila delegace úředníků z ministerstva vnitra, která nařídila likvidaci tábora.
Tím Pittrova práce kontrolora sběrných táborů vyvrcholila, zároveň však také nečekaně skončila. Jedna z důvěrných úředních zpráv, v nichž Pitter vylíčil podle skutečnosti zvěrské zacházení s vězni v táborech, se na konci září 1945 dostala do redakce listu Hlas osvobozených, ve kterém anonymní pisatel napadl Pittrovu práci ze všech stran: „obtěžuje úřady náročnými požadavky ve prospěch Němců“, „vymáhá jim lepší stravování v době, kdy naše vlastní dosahuje sotva minima“, „požaduje pro internované teplé prádlo, oděv a obuv, kdy my jsme téměř nazí a neobutí“ atd. A přitom prý je to tentýž Pitter, známá firma, která už za první republiky odmítala splnit vojenskou povinnost: že právě takový člověk může být kontrolorem internačních táborů, je chyba, jež musí být rychle napravena.
O pár dnů později proti Pittrovi vystoupilo také sociálnědemokratické Právo lidu. Seznam jeho dávných provinění redakce rozšířila i o projev na pacifistickém kongresu v Holandsku v létě 1938, kde prý Pitter ve své obhajobě práv sudetských Němců nevystoupil jako český vlastenec. Pisatel článku zimprovizoval svůj vlastní návrh hesla, jakým se měla správa internačních táborů řídit („Nikoli msta, ale nikoli také milosrdenství“) a zopakoval výzvu, aby Pitter, jenž evidentně nedokáže této zásadě dostát, byl ze své funkce odstraněn. Protože Právo lidu bylo vlivným politickým deníkem a kritika Pittra nabyla rázu kampaně, ministerstvo vnitra ho z funkce odvolalo.
(Pokračování)

Share Button