„Ústně více“ – Šestatřicátníci

„Ústně více“. Šestatřicátníci

„Ústně více“. Šestatřicátníci

V první polovině padesátých let se z přátelství dvou tehdy začínajících básníků Jiřího Paukerta-Kuběny a Václava Havla zrodila literární skupina Šestatřicátníků (nazvaná podle letopočtu narození většiny členů).

Skupina sdružovala mladé muže a ženy, kteří věřili ve vlastní literární talent a zároveň neměli v úmyslu zadat si svým psaním s panujícím režimem. Od samého počátku šlo o aktivity paralelní s oficiálními kulturními „strukturami“, jejichž cílem ovšem bylo uplatnit se publikačně na veřejnosti, až to poměry dovolí. To se mnohým členům nakrátko podařilo v průběhu šedesátých let; v následujících dvou dekádách odešli buď do vnitřního, nebo do zahraničního exilu — aby se v průběhu let devadesátých ukázala podivuhodná věc: v podstatě všichni členové skupiny (vedle zmíněných dvou mužů třeba Josef Topol, Pavel Švanda, Věra Linhartová, Viola Fischerová, Alena Wagnerová a další) vlastní biografií potvrdili, že i v nejobtížnějších dobách tvůrčí princip v člověku v konečném důsledku může zvítězit nad tlaky okolí.
Kniha zachycuje existenci skupiny Šestatřicátníků od její prehistorie na počátku padesátých let přes „slavná léta“ jejích členů v letech padesátých a šedesátých až po (nyní už jen individuální, neboť skupina jako kolektiv zanikla) biografie členů v letech pozdějších. Na počátku skoro žádný z Šestatřicátníků neměl naději na zajímavou budoucnost; ta se však přesto dostavila, u každého v jiné, vždycky však ve vyhraněně tvůrčí podobě. Co to v člověku je, co mu ve šťastných případech dovolí „zvítězit“ nad poměry? Faktograficky bohatá kniha je příběhem mládí, příběhem tvorby a uceleným obrazem jedné významné a dosud nepříliš známé výseče našeho kulturního života v rozmezí padesáti poválečných let.

 

Autor: Pavel Kosatík

Žánr: Literatura faktu
Rok vydání: 2006
Počet stran: 320
Nakladatelství: Host
Vazba knihy: brožovaná
ISBN: 807-294-192-5

Koupit knihu

 

UKÁZKA Z KNIHY:

TOPOL: KOŘENY

Jednou, na podzim 1955, tak jako mnohokrát předtím i potom, vzal Jan Zábrana Václava Havla s Jiřím Paukertem s sebou do vnitřní Prahy, řekl jim „To musíte vidět“ a zavedl je na představení do Armádního uměleckého divadla E. F. Buriana. Právě tam uváděli novou hru jakéhosi neznámého mladíka. Jmenoval se Josef Topol, svému „kusu“ dal název Půlnoční vítr a jeho děj zasadil do nejstaršího, napůl mytického období českých dějin: pověst o lucké válce mohli diváci jinak znát jenom z Kosmovy kroniky (odkud údaje o ní nasbíral i autor), případně z Jiráska.

Hra se navenek zdála ideálně zapadat mezi jiné vlastenecké fantazie éry Zdeňka Nejedlého, takže například Jirka se přes přítomnost staroslovanských žreců na scéně nepřenesl: šli mu na nervy. S Havlem se však přesto shodli, že Zábrana měl se svým doporučením pravdu. Hra byla napsána tím nejmelodičtějším jazykem, jaký za posledních deset let bylo v divadle slyšet, a když zjistili, že autor se narodil jen o rok dřív než oni, okamžitě zatoužili ho poznat.

Byl dobrý, což bylo hlavní; a na rozdíl od nich už oficiálně prorazil, podařilo se mu tedy, o čem Havel teprve začínal snít a o čem Jirka tušil, že mu zůstane odepřeno na dlouhou dobu, možná navždy. Na rozdíl od nich se Topol ve dvaceti vlastně stal členem literárního „establishmentu“, a nepoužil k tomu žádných mimouměleckých chvatů; napsal prostě dobrou hru. Havlovi se zdálo, že tím vlastně i on potvrdil platnost základního „aktivistického“ postulátu: když je člověk dost dobrý, pevný a nepřestane trvat na svém, vždycky, i v těch nejnehostinnějších poměrech se prosadí.

Více čtěte zde: Šestatřicátníci

Share Button