Čeština
Mám ten orchestr rád. Nezastírám, že k důvodům patří taky to, že pro něj v poslední době pracuje moje žena. Ale začal jsem ho mít rád už brzo potom, co ho Jiří Bělohlávek v polovině devadesátých let založil. Původně hráli v komorním obsazení, zhruba ve třiceti lidech, odtud taky název „pékáefka“, kterým se mu mezi spiklenici pořád říká a možná ještě dlouho bude říkat. Ale časem k té své komořině přidali i symfonickou hudbu; ten vídeňský klasicismus, který hlavně ze začátku hráli, rozšířili tematicky všemi směry. Takže jeden z důvodů, proč mě na ně baví chodit, je jejich free dramaturgie.
Opravdu hodně se mně líbí, jakým způsobem se u nich staví koncerty. Večer v Rudolfinu třeba začnou světovou premiérou (kdo z velkých orchestrů to dnes riskne?), Michalem Nejtkem a jeho I Hear the Sky. Skladbou inspirovanou etnickou hudbou, ze které plyne, že divoši dřív měli, a pokud žijí, asi dál mají vnitřní kontakt s vesmírem a nebem, o kterém se nám, zcivilizovaným, už dávno může jenom zdát. Pak, po pauze, k tomu v orchestru přidají Wagnera, pak koncert od Bartóka, na který si přivezou nejlepšího maďarského violoncellistu, a nakonec od Debussyho Moře. Dohromady těžké, ne-li nemožné, ale tenkrát jsem z toho Rudolfina šel s pocitem, že jsem dostal doopravdy plně naloženo.
Jiný večer začnou Čajkovského polonézou z Oněgina, což je hudba z těch, které bych si sám vybral asi až úplně naposled. Ale nebýt jí, nevím, jestli bych uslyšel v Mozartovi, co přišel pak (Koncertantní symfonie pro housle a violu Es dur), v těch prostředních, pomalých větách všechny ty šílené, času se vzpírající a nezařaditelné tóny, které nevím odkud mohly do toho 18. století přiletět a které jsem v tom neslyšel nikdy předtím. A k tomu všemu nakonec naloží Italskou symfonii od Mendelssohna-Bartholdyho. Víc opět nemůžu žádat, další těžká tonáž.
Nebo když sezvou svoje obecenstvo, samé klasické rudolfinské typy, do Fóra Karlín, doupěte rockerů, nechají nejdřív Bittovou a Vladimíra Václavka s Čikori přehrát album Zvon a potom k němu připadají Ivesovu Nezodpovězenou otázku. Ten Ives je nádherný za jakýchkoli okolností, ale nikdy jsem toho v něm neslyšel tolik jako tenkrát v tom Karlíně, nebíčko bylo na pár minut blízko, a bez varování.
Je to orchestr bez mindráku. Musí makat mnohem víc, než kdyby měl za sebou sto let slávy, takže maká. Já si na nich v klidu pěstuju svou závislost.
