Kniha Stíny duše od Anne Maguirové, současné psychoterapeutky působící v Anglii (přeložil Pavel Klepáč, vydal Portál), nezapře autorčinu oddanost typu myšlení, jaký vytvořil a ve svých knihách praktikoval zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung. Jeho teoretické myšlení vycházelo z fikce kolektivního nevědomí, tedy světa vrozených vzorců organizujících duševní život lidí; toto nevědomí se podle Junga projevuje v takzvaných archetypech – základních formách či motivech, jimiž se kolektivní zadání dostává do vědomí. Jung a jeho následovníci věnovali a věnují mnoho času hledání motivů a znaků, které jsou společné různým kulturám, a tak měla Jungova analytická psychologie vždy blízko ke kulturní antropologii, mytologii i mystice.

Dobře je to vidět i na knize Anne Maguirové, která si ke svému zkoumání a interpretaci vybrala sedm hlavních, takzvaných smrtelných hříchů, tak jak je před staletími zformulovali křesťanští církevní otcové. Přiznává, že tyto pojmy – pýcha, hněv, žárlivost, lenost, nestřídmost, lakomství a obžerství – v dnešním světě ztratily mnoho ze svého kdysi jednoznačně negativního obsahu a bývají často vnímány jako nějaká drobná, často úsměvná pochybení, jakési variace na rčení “nic lidského mi není cizí”. Zároveň se však Maguirová jako analytická psycholožka v praxi setkala s případy, kdy právě takové “hříchy”, nekorigované vědomím vyšší autority, zotročily člověka do té míry, že z něj učinily závažný případ v terapeutické ordinaci. Jungovskou metodou se tedy pokusila vyložit “hlubinný”, archetypální obsah těchto hříchů a jejich projevů v dnešním západním světě.

Rozdělila svou knihu do sedmi kapitol, v nichž postupovala metodicky vždy stejně: u každého ze sedmi hříchů podává etymologický výklad slov, která ho označují v různých kulturách; popsala fungování “hříšných archetypů” v historii a literatuře (zvlášť často se inspiruje Starým zákonem a Dantovou Božskou komedií); bohatě čerpá z řeckých, keltských či germánských mýtů i z vlastních a cizích – zejména Jungových – kazuistik. Dochází k závěru, že i ve společnosti popírající Boha a jiné autority kvetou staré “hříchy” dál a že se jim daří tím lépe, oč je pomyslné nebe nad lidskou hlavou prázdnější. To samo o sobě asi ještě není překvapením; autorčino varování před hrozící smrtí lidské duše má ale všechny fascinující rysy jungovské metody výkladu, a tak lze předpokládat, že kniha nebude mít o zájemce nouzi.

Metoda je však zároveň i limitem této knihy. Jungovským výkladům kulturních dějin bývá někdy vytýkána přílišná metaforičnost, myšlení v obrazech a rozostřených fantaziích na úkor argumentace a přesného vyjádření myšlenky. Kniha Maguirové je tohoto typu. Citace, interpretace a kazuistiky, které autorka za sebou řadí, mají vzbuzovat dojem “hlubinné” souvislosti, ve skutečnosti však vypovídají jenom o vnější podobnosti. Příběhy, které vypráví, jsou do té míry oproštěné, že ilustrují cokoliv, někdy i opak toho, co se autorka snaží dokázat: když třeba Maguirová popisuje projevy lidské závisti, jde spíš o chování lidí, kteří se ocitli v zoufalé situaci, protože jim šlo o holou existenci – takže je těžké mluvit o “hříchu”. Množství pramenů, z nichž autorka čerpá, nevzbuzuje respekt, jak bylo záměrem, ale vypovídá o eklekticismu: vše se odbývá v pár rychle črtaných větách, které nedovolují otevřít problém do hloubky; závěry, které autorka činí, jsou však tak kategorické, jako kdyby se tak stalo. Mezi jungovskými pokračovateli se Maguirová řadí spíš k myslitelům druhořadým: z jejích “zajímavých” a “inspirujících” postřehů toho plyne jen málo.

Pavel Kosatík

(Vyšlo v Nových knihách č. 4/2000)