Vyrostla jsem na rozhlase a na loutkovém divadle. To první má pro mě kouzlo, protože nebere člověku jeho fantazii, to druhé, protože umí pracovat se symbolem a metaforou. Herce napůl nerozříznete, ale loutku ano. Podélným řezem ji rozdělíte na dvě části – jedna je dobrá a druhá špatná, ale pořád jsou obě jednou postavou. Dá se s nimi hrát zvlášť nebo dohromady, pokaždé to hodí jiný význam. Doslovnost a zároveň metaforičnost, kterou loutky v sobě skrývají, má obrovské kouzlo: klidně můžete vyletět z kůže. Vaše nahé „já“ se bude chovat určitě jinak, než kůže, která po vás zbyla. A třeba jednou zase najdete cestu k sobě navzájem a vznikne něco nečekaně podstatného. Tohle loutky prostě umí, když se k nim s tímhle vědomím přistupuje a neberou se jen jako malé, nedokonalé kopie člověka.

Můžu vás mít plnou hlavu, a když to znázorním loutkou, uvidím, co si vy o pobytu v té mé hlavě vlastně myslíte. To má něco do sebe, ne?

Loutky mi umožňují cestovat po světě a vnímat, že symboly můžou mít v jiných kulturách úplně jiné významy. Svět je prostě mnohem pestřejší, než ho vidíme v našem okolí. I když to teoreticky už nějakou dobu vím, vždycky mě znovu a znovu okouzlí, když to na vlastní oči uvidím.

V prosinci 2016 mi takhle natočil úhel pohledu pobyt na Taiwanu. Nejenže jsem tam pochopila, že není drak jako drak (ten taiwanský má na rozdíl od toho našeho krutého, zlého, příp. jen hloupého, božské vlastnosti, je to někdo, komu se tam vzdává hold a úcta), ale uvědomila jsem si, jak jsme dávno ztratili mnohé z toho, co v těch končinách ještě plně žije: schopnost společného zážitku s duchovním přesahem. Na Taiwanu se totiž loutkové divadlo hraje primárně pro bohy – před otevřenými dveřmi chrámu, v jehož čele sedí Buddha. Když nepřijdou žádní diváci, tenhle divák je tu vždycky. Neshlíží na loutkáře shora, vertikálně, jak jsme zvyklí z našeho prostoru, ale horizontálně. I to je zajímavý úhel.

Na druhou stranu mi Taiwan pomohl si uvědomit, co je to ekologie a k čemu je vlastně dobrá. Ano, ne že bych to nevěděla už dřív, ale když člověk projíždí souvisle zastavěnou krajinou, ve které chybí aspoň minimální kousky přírody, a krajina je navíc zanesena všelijakým haraburdím a blikajícími reklamami všeho druhu, uvědomí si, jak podstatný je pro něj les, nebo jen obyčejný park, který ještě nepodlehl diktátu: všechno kolem zobchodovat.

Co bych ale ráda viděla přeneseno z tamní kultury do té naší, je vstřícnost lidí. Nedělám si iluzi, že se všichni mají rádi, i když to tak na první pohled vypadá, ale ať už k sobě mají jakékoli vztahy, při setkání se na sebe usmějou, jsou úslužní a nedávají vám najevo, že je hrozně otravujete. Na ulici může člověk nechat cokoli, vrátí se za dvě hodiny a ono to tam pořád je. Třeba i reprobedny nebo jiná drahá technika. Stačí ji obehnat páskou a nikdo se toho ani nedotkne. Ve městech je sice šílený provoz, na první pohled nepředstavitelný zmatek, ale každý si dává pozor sám na sebe, takže málokdy vznikne nějaká nepříjemná situace. Prostě přednost chodci tam řidiči rozhodně nedají, ale když se jim do vozovky rozumně vnutíte, objedou vás bez urážek. Je to takový systém oboustranné odpovědnosti. A to mi přijde fajn. Docela ráda bych takový princip uplatňovala i v jiných sférách.

Odkazy:

http://www.rozhlas.cz/lide/cv_drama/_osoba/944

http://www.divadlodisk.cz/soubory-06-kald-zuzana_vojtiskova.php

http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=5503