Jak vznikaly knihy a filmy

80. léta

Psát jsem začal v osmdesátých letech. Byla to nebezpečná doba, myslím, že nejvíc asi pro mladší lidi, člověk nastupoval do toho lhaní jako do samozřejmosti. Považuju za velké a nezasloužené štěstí, že mě to tehdy nesežralo. Prožil jsem v tom starém režimu 27 let, kdyby to bylo o pár víc, myslím, že by mě to pohltilo taky.

Šlo o to uniknout nějak z tehdejší reality, já jsem si našel únik ve sci-fi. Začátkem 80. let, pro mě shodou okolností akorát, vznikl tzv. SF fandom, hnutí čtenářů a fanoušků sci-fi, na které jsem se v roce 1983 s radostí napojil a prožil v něm dost intenzivně deset let. Miloval jsem tzv. chytrou americkou sci-fi, moji bozi se jmenovali Philip K. Dick, Lewis Padgett, Stanley G. Weinbaum, Fredric Brown, William Tenn, z Evropanů třeba Sam J. Lundwall. Antologie jako Labyrint, Tunel do pozítří, Vlak do pekla, Těžká planeta, Stvořitelé nových světů, sborníky, které v nakl. Svoboda vydával Ivo Železný. Byla to jedna z tehdejších bran do (imaginární) svobody: editorem třeba toho Labyrintu (vyšel už v 60. letech) byl Adolf Hoffmeister a ilustroval ho mj. Mikuláš Medek, mohli se nad ním sejít děti i profesoři matematiky.

V zimě 1983 jsem do vysočanské redakce zajel za Ivem Železným, nikdy na ten den nezapomenu. Byl jsem poprvé v jakékoli redakci, Ivo Železný tam seděl mezi hromadama rukopisů a hodinu do mě, venkovana, pral energii: poslal jsem mu předtím asi dvě nebo tři krátké povídky, on řekl, že je všechny vydá, a taky že psaní má smysl a že život není na houby. Čímž jsem si předtím nebyl jist.

Už dřív jsem pro kamarády vydával různé časopisy, v nákladu 1–6 výtisků, teď jsem to začal dělat na cyklostylu v 60 kusech. Ten fandom tvořily stovky lidí z celé republiky, sjížděli jsme se na srazech, tzv. conech, scházeli jsme se po bytech, kde jsme kecali a pouštěli hudbu. Skoro všichni něco vydávali a psali. Taky jsem v té době začal vydávat samizdatové antologie zahraniční sci-fi, nazvané Lety zakázanou rychlostí, vyšly tři díly, poslední z roku 88 už byl celkem profesionální, s obálkou od Káji Saudka. Žili mezi náma SF spisovatelé, první mého života: Josef Nesvadba, Jaroslav Veis, Ondřej Neff ad., a mluvili s náma, bylo to úžasné. Do toho jsem pořád psal povídky, třeba tuhle. Byla ovlivněná Vonnegutem, to byl tenkrát taky můj guru. Když začátkem roku 1985 Vonnegut přijel do Prahy, což tehdy byla velmi neobvyklá věc, aby dorazila americká star, přinesl jsem mu ty svoje cyklostylovaný samizdaty s jeho povídkou Big Space Fuck, převzatou z Ellisonovy antologie Nebezpečné vize, byl z toho docela shocked.

90. léta

Klíčový zlom byl samozřejmě rok 89. Už před ním jsme se s přítelem Ivem Pecharem chystali, že založíme nakladatelství knížek pro děti, a hned po 1. lednu 90 jsme to rozjeli. V tom našem Knižním podnikatelském klubu vyšlo asi 20 titulů, než jsme zkrachovali (byli jsme idealisti), mezi nimi shodou okolností moje první knížka, komiks Kamarádi z prérie (podle Parkmanovy Oregonské stezky).

Pak jsme s Michaelem Třeštíkem založili nakladatelství Kdo je kdo, rozeslali jsme známým lidem 5000 dotazníků, většina je vyplnila a poslala zpátky, zbytek hesel jsme napsali sami. Z toho roku 91 si nepamatuju nic moc jiného kromě toho, že jsem seděl u počítače, ale databáze vznikla a knížka na konci toho roku vyšla.

Michael Třeštík, který KJK vymyslel, pak s vydáváním pokračoval sám, já jsem na podzim 92 nastoupil v MF Dnes. Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli zvládnu psaní v každodenním presu a před lidma. V MFD jsem byl dva a půl roku, jako redaktor a editor nejdřív ve Víkendech a pak ve čtvrtečním Magazínu, který jsme tehdy rozjížděli (měl to být původně takový intelektuální supplement, zhruba stejně definoval V. Železný ve stejné době začínající TV Nova, my jsme to ale tenkrát mysleli vážně). Tehdejší noviny byly ve srovnání s dnešními naivní, zároveň ale ne cynické. Kdo chtěl, mohl psát do těch novin kamkoliv: do komentářů, do sportu, do kultury…

Začátkem r. 95 mi Petr Bílek, tehdy nový šéfredaktor Reflexu, nabídl, abych mu šel dělat zastupujícího šéfa. Byl jsem tam rok, to šéfování mě ale netěšilo, celou tu dobu jsem myslel na rozepsanou knížku o Janu Masarykovi, kterou jsem měl doma. Takže jsem to tam na konci roku zabalil.

Mezitím, v roce 93, mně vyšla první známější knížka, životopisy manželek prezidentů. Nápad na to mně dal hned po revoluci spisovatel Vladimír Kalina, myslel to popkulturně, já jsem to díky tomu, že jsem se při té práci poznal s pár dobrými historiky (Antonínem Klimkem, Karlem Kaplanem, Zbyňkem Zemanem, poprvé jsem pořádně „bádal“ v archivech, tenkrát často neuspořádaných, s dnešními archivy, kde je všechno pro badatele předem předpřipravené a označené, se to nedá srovnat), posunul trochu jinam. Jinak ale tu knížku nemám zvlášť rád, byla jenom zvědavá, nebyla bytostná.

Ty „prezidentky“ mě nasměrovaly k historii, u které od té doby jsem. Šest let (1992–1998) jsme s Michalem Kolářem dávali dohromady toho Jana Masaryka: on vymetal většinu archivů, já většinu psal. Vždycky jednou týdně jsme se sešli, on vybalil papíry, já verzi textu, tři hodiny jsme o tom kecali, a za týden zase, bylo to s ním dobrý dílo.

A při tom a mezi tím, abych tu práci uživil, jsem napsal ještě dvě knížky jiné: napřed životopis vrchního ředitele Živnostenské banky Jaroslava Preisse. Bylo to v době (polovina 90. let), kdy se začal viditelně rozpadat Klausův koncept ekonomické reformy, Preiss byl prototyp vlasteneckého bankéře první republiky, chtěl jsem si porovnáním těch dvou dob, první republiky a 90. let, udělat trochu jasno v tom, co žiju. Pak umřela Olga Havlová, kterou jsem poznal jako novinář, když jsem psal „manželky“, z Mladé fronty mně navrhli, ať napíšu knížku o ní. Nebyla literární ani epistolární typ, tj. postavil jsem to na rozhovorech. Lichotilo mně, že se se mnou všichni ti chartisti bavili, tím byl výsledek trochu limitován (idealizován), ale ta knížka doteď funguje.

Ta „Olga“, když vyšla, oslovila tehdy hodně lidí. Během týdne mně zavolali Slávka Peroutková (třetí žena F. Peroutky) a Pavel Kohout, materiál pro knížky o FP a PK jsem pak začal shromažďovat paralelně. Slávka mně prostřednictvím Peroutky otevřela dveře ke starým demokratickým časům, seznámila mě se spoustou lidí, českých demokratů, kteří to i ve stáří měli v hlavě eticky naprosto v pořádku, byl jsem strašně šťastnej, že to s nima můžu dělat. Pavel Kohout mně zase zpřístupnil svoje obrovské archivy v Praze, Sázavě a hlavně ve Vídni, tři roky jsem jezdil do bytu na Kohlmarktu v centru Vídně a makal jsem tam a makal. Ten Peroutka pak sesbíral různé ceny, což bylo, věcně řečeno, hodně dáno obdivem institucí spíš k němu než k té knize. Kohoutův životopis jsem v tehdejším knihkupectví Paseka vedle Vinohradského divadla podepisoval 11. září 2001, zrovna jsem byl v nejlepším, když mě šéfredaktor Vladimír Pistorius zavolal dozadu k notebooku, na kterém hořela Dvojčata.

Nulté roky

Německá literatura. Tu knížku má na svědomí Marta Železná. Po roce 1989 si vymyslela Společnost a Centrum Franze Kafky a obě ty organizace vedla způsobem, který byl asi možný jenom v těch devadesátých letech. Na její debatní večery chodili ministři kultury i neznámí literáti a všem dohromady tam bylo myslím dobře. Němečtí autoři z českých zemí mě vždycky zajímali, práce na téhle knize byla opět záminkou, jak se dovzdělat. Časový záběr knihy byl od vrcholného středověku, tj. od minnesängerů u dvora Václava II. a od Johannese von Saar až po Kafku, Werfela a spisovatele generace, která byla po roce 1945 z Čech vyhnaná. Když jsem tu knížku psal, vnímal jsem tu látku jako Čechy zapomenutý, resp. možná nikdy neobjevený Tichý oceán nádhery, jako jednu celou velkou českou (böhmisch) literaturu přidanou navíc. Což jsem po vydání neprosadil, moc po tom neštěkl pes, ale já jsem si jist, že mám pravdu, ten Tichý oceán v té látce je.

V roce 2002 jsem psal knižní rozhovor s Madlou Vaculíkovou, dali jsme mu název Já jsem oves – podle jedné její věty, kterou předtím použila v dopisech Jiřímu Kolářovi. Chodil jsem k Vaculíkům do jejich pražského bytu ve Veletržní ulici a jezdil jsem za nimi do Dobřichovic. Čím dál častěji u toho býval taky Ludvík Vaculík. Bylo to nádherný je oba pozorovat, jak tradicionelně (z jeho strany až machisticky) jako pár fungovali a zároveň jak ona si pod tím jeho přívalem držela autonomii a svobodu. Přišlo mně to z obecně lidskýho hlediska strašně dojemný, vůbec jsem nebyl tenkrát schopen to všechno do té knížky dostat a doteď se v tom nevyznám.

Pak jsem se vrátil znova k Peroutkovi. Ta první knížka, kterou jsem o něm napsal, pojednávala až o jeho „pozdějším“ životě, o tom, co dělal těch dalších čtyřicet let po Mnichovu a po zániku první republiky, která je obecně považovaná za dobu jeho největší slávy. Kdysi napsal román Pozdější život Panny, fikci o Johance z Arku, která neumře včas, tj. není popravena, ale žije dál – a ono už to potom nemá ten motor a pohon, už je to jen ochabování; on tím metaforicky vyjadřoval svou vlastní situaci po tom roce 1938 (zemřel v exilu až v roce 1978), zcela jistě tak sám sebe vnímal jako člověka, který v exilu zeslábnul (a zároveň byl v jakémsi smyslu „pannou“, což u chlapa může znít divně, u něho to tak ale bylo, dalo se rozumět tomu, co to u něj znamená). No takže jsem těch pár let předtím napsal ten jeho pozdější život, a pak jsem k tomu připsal knížku o tom životě předchozím, tj. o Masarykovi, Hradu, pátečnících, Přítomnosti, Lidovkách, Karlu Čapkovi atd., vyšlo to v roce 2003.

Rozchod 1948: při práci na „pozdějším Peroutkovi“ jsem poznal několik starších pánů, lidí o generaci mladších, než byl Peroutka, kteří odešli do exilu po únoru 1948 a tam se snažili pokračovat publikačně i politicky v jeho duchu. Lidi z okruhu slavného exilového časpisu Skutečnost jako byli Zdeněk Suda, Petr Demetz, Zdeněk Dittrych, Ladislav Čerych ad. Plus další jako Radomír Luža, Mikuláš Lobkowicz, Zbyněk Zeman, Antonín Hrubý… Všechno lidé, kteří se v exilu prosadili jako intelektuálové a udělali významné kariéry na univerzitách i v politickém životě. Tu knížku, sestavenou z rozhovorů, jsme napsali spolu s Petrem Hrubým, jedním z nich. Chtěli jsme, aby se nezapomnělo na to, že to byla neuvěřitelná generace.

V roce 2004 vyšli Gottwaldovi muži, které jsme psali s Karlem Kaplanem, byly to profily Klementa Gottwalda a stranických potentátů kolem něj, největších bestií, jaké KSČ kdy zplodila. Tohle byla zatím jediná knížka mého života, která mě při psaní bolela, nedostal jsem se totiž těm lidem pod kůži a ani teď, s odstupem let, si nemyslím, že se tam dalo dostat. Byli to lidi, kteří poměrně brzo, v mladém věku, udělali zásadní špatné rozhodnutí, zničili se a pak už žili jenom v tom svým pekle, a já jsem neměl, jak se toho s nima účastnit, ani je samozřejmě nešlo litovat (protože to byla jejich odpovědnost), šlo to jenom popsat, což mě teda neuspokojilo, ale víc jsme s KK nevymysleli. Byl jsem poctěný, že jsem mohl každý týden chodit za Kaplanem do jeho pracovny na Puškinově náměstí v Dejvicích a že jsme mohli mluvit o čemkoliv. Byl a je to pro mě hrdina, který, když za normalizace odcházel do exilu, s sebou odvezl obrovskou spoustu materiálů o bolševických zvěrstvech hlavně z dob politických procesů 50. let. Myslím, že nebýt Kaplana, hodně z těch věcí by se tenkrát bylo zapomnělo nebo v archivech zničilo a neznali bychom je dodnes.

V létě 2004 mně zavolal můj nakladatel Láďa Horáček, zakladatel Paseky, pozval mě k sobě na chatu do Zadní Třebaně u Berounky, pili jsme pivo, pralo do nás odpolední slunce a on mi řekl, abych mu pro Velké dějiny zemí Koruny české napsal dva závěrečné tlusté díly, české kulturní dějiny 20. století, tj. abych mu předestiloval ty Janáčky a Toyenky a Šaldy každého do pár vět a udělal z toho kontext. Od té chvíle mám život jiný než předtím, ty dvě knížky pořád shromažďuju a píšu, už jsem je měl asi třikrát hotové, a pak jsem to vždycky rozbil. Prvních pár let jsem jenom hromadil prameny, koupil jsem si kvůli tomu kopírku a každý týden vozil z pražských knihoven 20–40 knížek, ty jsem v sobě předestiloval a pokračoval dál. Já vím, že to zní jako megalomanská blbost, zpracovávat takový objemy dat z jedné hlavy, normálně to dělají týmy, ale já zas když jako čtenář čtu týmový díla, tak se mi zdá, že ti oboroví specialisti tam někdy zůstávají jeden vůči druhýmu lhostejní, a že život je beztak syntéza, že v hlavách se nám všecko nakonec spojí dohromady. A navíc znám, hlavně z angloamerické oblasti, pár autorů, kterým se podobná sebetavba povedla a napsali tímhle způsobem texty, který měly smysl, tak v tom ani po těch letech nepřestávám.

Zmiňuju to tady taky proto, že si uvědomuju, že různé mé knížky, které jsem napsal od té doby a souběžně s tím, byly v bočním plánu dílčí studie k těm kulturním dějinám. V roce 2005 vyšel životopis Svatopluka Sulka, žáka Fernanda Légera, ale jinak veřejnosti myslím celkem neznámého malíře, což jsem ani já svou knížkou nezměnil. Ale přestal jsem se při tom bát psaní o malování, těžiště té knížky bylo v 50.–80. letech, v oficiální i neoficiální kultuře té doby, načetl jsem si k tomu a nazpovídal undergroundový malíře i dost socialistickorealistickejch zmrdů, vyzkoušel jsem si na tom různý věci.

V roce 2006 jsem po čtyřech letech dopsal knížku Ústně více, o Šestatřicátnících, což byla literární skupina, kterou si založil patnáctiletý Václav Havel a kam spolu s ním patřili třeba Viola Fischerová, Josef Topol, Věra Linhartová, ideovými guruy tam byli Josef Šafařík, Jan Zábrana a tak. Bylo to „o Havlovi před Havlem“, o tom, jak jsou štěňata ještě mladý, ale jak už je z nich poznat, kdo něco bere vážně. Strašně rád bych si někdy podobnou práci zopakoval, psaní o tom, jaký jsou začátky opravdovosti i slávy, dokud ještě nikdo o ničem neví, jaký to je být v tzv. tvůrčím a lidským rozpuku. Byl jsem vděčný, že jsem se při té práci poznal mj. s Jiřím Kuběnou, velkým básníkem moravským, za kterým jsem často jezdil kecat a bádat do jeho bezedného archivu na hradě Bítově, býval jsem při tom hodně šťastnej. Kuběna byl sebou samým od mládí deklarovaný gay, vystoupil se svým coming outem ještě v době, kdy (až do roku 1960) byla homosexualita u nás trestným činem. A když mně vyprávěl o tom, jaké to předtím i potom bylo, pochopil jsem, jak je důležitý, aby ve společnosti žilo co nejmíň lidí s pocitem, že jsou odepsaní outsideři. Že síla společnosti je v tom, čím víc těch tzv. outsiderů do sebe dokáže pojmout a udělat z nich lidi, kteří se se svou přirozeností nemusejí skrývat.

A pak ještě v roce 2009 mi vyšla knížka o Přemyslu Pittrovi. Byl to chlap, který v roce 1945 zachránil životy víc než osmi stovkám českých, židovských a německých dětí, v době, kdy se rodiče těch dětí v rámci probíhajícího divokého odsunu dál mezi sebou vraždili. A taky to byl mimořádně originální náboženský praktik i myslitel, člověk nacházející se na hodně free evangelickém křídle, pro mě to byl svět předtím dost odlehlý, a při té práci jsem žasnul, jak bylo v 20. století možné žít intenzivním náboženským životem a při tom fungovat absolutně prakticky, pomáhat lidem doslova na ulici, ten chlap dělal všechno, jenom ne to, že se uzavíral do sebe.

V roce 2003 si ode mě z časopisu Týden objednali historickou rubriku v rozsahu jedné tiskové dvoustrany týdně, obsah nechali na mně. Začal jsem to plnit texty o různých českých podivínech a jejich podivínských názorech hlavně na českou historii, původně jsem si představoval, že to bude něco jako Boreckého mašíbl („magoři, šílenci, blbci“), nositelé různých malebných utkvělých myšlenek. Během pár týdnů z toho začaly lézt obecnější texty o megalomanství jako takovém, o tom, že se netýká jenom lidí vyšinutých, ale v podstatě (v různé míře samozřejmě) úplně všech. To blbnutí demokraticky prostupovalo celou společností zdola nahoru, od outsiderů k nejvznešenějším prezidentům. Řadil jsem vedle sebe texty triviální s těmi označovanými za kanonické a začalo se ukazovat, že v myšlení nejvíc ulítáváme právě v situacích, kdy jsme koncentrovaní na nějakou tzv. závažnost. Ve chvíli, kdy to člověk nejmíň čekal, vypadla i z Masaryků totální blbost – a já jsem to montoval dohromady ne zlomyslně, mně se zdálo, že je to možná moje nejdemokratičtější knížka, která nás ukazuje všechny obnažené v přímém slunci. Tyhle texty psané pro Týden v roce 2003 jsem pak předělal a vznikla z nich knížka České snění.

V roce 2004 v Týdnu chtěli, aby ten seriál pokračoval, z toho pak po čase předěláním vznikla kniha Čeští demokraté, portréty lidí od Havlíčka po Klause, kteří se ve své době považovali nebo byli okolím považovaní za demokraty, chtěl jsem tou drobnokresbou zkusit popsat, co ten pojem u nás vývojově znamená. A třetí rok 2005 jsme v Týdnu ten seriál uzavřeli, z toho pak opět přepracováním vznikla knížka České okamžiky. Pojal jsem tu sérii původně jenom atmosféricky, začala vycházet v lednu, já jsem ke každému týdennímu vydání našel nějaké (i nekulaté nebo neokoukané) výročí, které se vztahovalo dejme tomu k sedmému, čtrnáctému, jedenadvacátému lednu atd., libovolného roku, v letopočtech u toho seriálu na časové posloupnosti nezáleželo, protože ty „Týdny“ byly od sebe oddělené, takže to lítalo z 20. století třeba do čtrnáctého a zpátky. (V knize jsem to potom seřadil do jedné časové osy, od Karla IV. po Miloše Jakeše.) A nakonec na tom byly nejzajímavější právě různé nečekané pidiokamžiky, které se nikdy nedostanou do učebnic. V podstatě mně z toho vyplynulo, že je úplně jedno, za který cípek se z té minulosti zatáhne, že jde o to, aby se táhlo, a začnou z toho pak lézt nové kontexty. Přišlo mně to zas takový „demokratický“ a „humanistický“, byl jsem tím překvapen a spravilo mně to tenkrát hodně náladu.

Tím to v Týdnu skončilo, postupně na základě toho vyšly ty tři knížky, kterým jsem pro sebe říkal Česká trilogie, a zdálo se mi, že je to trojnožka, která stojí rozložená na třech žánrech: eseje, biografie a atmosféry, zdálo se mi, že to nějak kompletuje českou realitu. Ale pak se to ještě trochu zkomplikovalo, když mě požádali o seriál z Respektu, taky to pak byly tiskové dvoustrany, vycházelo to tam rok a půl, z toho jsem pak udělal ještě knížku Česká inteligence, v tomto případě v podstatě z časopisu do knihy textově překlopenou. Tím jsem tu „trilogii“ za sebe dokompletoval, dodal jsem k tomu nohu číslo čtyři. Ti „demokrati“ byli muži plus minus politiky, tj. akceptující nějak realitu moci a chovající se podle toho. Ta „inteligence“ byli lidi, kteří přijali společenské angažmá bez toho, aby použili pravidla moci. Pár lidí bylo myslím v obou těch knížkách (třeba TGM), protože se mi zdálo, že se dají interpretovat tak i tak a že je to pokaždé něčím jiným zajímavé. V podstatě jsem těmi „inteligenty“ chtěl popsat různé předbojovníky dnešní rodící se tzv. občanské společnosti.

Druhé desetiletí

Pak, někdy v roce 2010, jsme se poznali s Věrou Čáslavskou. Ze šířky řečeno, považuju rok 68 v dějinách téhle společnosti za důležitější mezník než 89: tehdy se ta společnost ideově napřahovala k něčemu většímu (nemyslím tím jenom reformní komunisty) než v roce 89, tam se vlastně nenapřáhla moc k ničemu, lidi vzali, co jim odjinud skoro samo spadlo do klína. A ta Věra mně to nějak dodnes symbolizuje, bylo mně tehdy 6 let, tj. byl jsem pachole, ale ta její krásná tvář pro mě znamenala víc než jenom krásu ženy, byla to krása smyslu, i snu o něm, samozřejmě. Byla to s ní strašně složitá a strašně dobrá práce, ona byla silná a tvrdá a nejlepší válečnice olympijská a zároveň nejhodnější ovečka, ale střídala to celý život nevyzpytatelně, takže z toho všem, kdo přistoupili blíž, šla vždycky hlava kolem, mně taky. Když v roce 2016 umřela, připsal jsem do nového vydání knížky kapitolu o tom, co jsem s ní v těch posledních čtyřech letech jejího života zažil.

V roce 2013 vyšel Tigrid. Bral jsem to nejdřív jako logické pokračování Peroutky, po prvním novináři 20. století druhý novinář. Ten příběh a ta kniha mě samy sebou zmátly, s výsledkem jsem nebyl spokojen, ale došel jsem k tomu, že musím vydat aspoň tu svou nespokojenost, že když si to budu dál tutlat, tak s tím nehnu. K tomu tématu se určitě vrátím. Problém byl asi v tom, že jsem psal z pozice obdivovatele Tigridova (a Havlova etc. etc.) světa, ale dokončoval jsem text ve chvíli, kdy to s homogenností toho světa začalo skřípat. Havlovský revizionismus je ošemetná i nebezpečná věc, dostává se přes něj do popředí dost postkomunistických bestií, kterým se nechci podobat. Ale došlo mi v podstatě až ve finále té knížky, že jsem si toho Havla a Tigrida (snad není divné, že je zde tak těsně spojuju) představoval jednoduše a že ta jednoduchost v situaci, do které tahle společnost jde, prostě nebude stačit. Je to v něčem opožděná knížka.

V roce 2015 vyšla Baronka v opeře, životopis Jarmily Novotné. Pokus vyprávět ty dějiny 20. století tentokrát přes operu a ženský zpěv. Když neexistuje základní „důkazní materiál“, tj. když se nedochovaly nahrávky hlasu v takové kvalitě, abychom dokázali posoudit zpěvaččinu velikost, jak o tom psát, aby se to dalo pochopit a nebyly to jenom kecy? Naposlouchal jsem si k tomu spoustu operní i jiné hudby, což jsem potom v knize nepoužil, ale rád jsem využil tu záminku, abych to do sebe dostal.

A hned potom přišel Emil Běžec, kniha na pohled tematicky tak odlehlá, jak je možné, aristokratka proti typu bytostného dělníka, ale mně se oba ty životy sepnuly a propojily. Snad jsem to jen proto, že to šlo po sobě, dohromady nezkomolil, ale přišlo mně, že v tom „maximalismu“ to byly životy psané skoro přes kopírák, a že vlastně asi vždycky jsou, což mívá vedle dobrých i ty špatné důsledky, že.

Když se začalo blížit sté výročí vzniku republiky, napadlo mě, že je to příležitost zformulovat si své přemýšlení o T. G. Masarykovi. Začal jsem ho pomalu, ale jistě, a zároveň navážno, do sebe nabírat, když jsem v patnácti šestnácti letech doma v knihovně objevil Čapkovy Hovory s TGM, tehdy zakázané vydání z roku 1969. Když člověk s někým v duchu komunikuje čtyřicet let, napadá ho spousta věcí. Položí si třeba otázku, co z Masarykových myšlenek vlastně žije v našem dnešním takzvaném povědomí. Nezajímala mě autoritativní moudra, naopak, šel jsem i po útržcích myšlenek (“drobná práce”) a taky po výrocích, kterým nikdo žádný zvláštní zájem nepřipisoval, ale které mně zavoněly něčím podstatným.

Tak vznikla v roce 2017 knížečka 100 x TGM. Vzal jsem sto Masarykových myšlenek, veřejných i soukromých a rozložených po celé délce jeho života. A připsal jsem k nim za prvé to, co jimi autor chtěl říct ve své době – a za druhé, co ty věty znamenají dnes (ne vždycky se oba významy kryly). Časem bych si rád stejným způsobem vyložil ještě Václava Havla; obě ty knížečky by se mohly mezi sebou významově znásobit každému, kdo se zajímá o kořeny a fungování české demokracie.

Další “studií” k tématu se ve stejném roce 2017 stal scénář k filmu režiséra Jakuba Červenky Hovory s TGM. Je to scénář postavený na dialogu TGM a KČ a opět se v něm testuje, co je to demokracie – a že ta česká má svá specifika, k jejichž poznání hlavně Masaryk přispěl. Bavilo mě vymýšlet pro ten film psychologické profily obou pánů. Nakonec se z toho stal jeden z nejosobnějších textů, na jakých jsem v životě pracoval. Byl jsem rád, když ten scénář vyšel knižně, s doprovodem fotek Alžběty Jungrové z natáčení filmu ve slovenských Topoľčiankách.

No a když byly hotové malá knížka a film, zbývalo už jen to celé zakončit knižním životopisem.

Knížka Jiný TGM vyšla na podzim 2018, stihlo se to k tomu 100. výročí. Když jsem to v létě předtím dokončoval, byl jsem docela rád, že jsem “to” a “ho” přežil. Že práce na knize končí, se pozná mimo jiné podle toho, že člověk dojde na konec svých fyzických sil. Což se zde ve finále naplnilo dokonale, zvládnout tu pekelnou sumu pramenů znamenalo napsat postupně šest verzí textu. A až v té poslední jsem měl pocit, že se “mu” dívám doopravdy z očí do očí a píšu o něm způsobem, kterým se i on sám vztahoval k lidem (“uctivé obezličky stranou a pojďme co nejrychleji k věci “).

Protože TGM byl pro mě dřina, potřeboval jsem si psaním dělat taky radost. Naplnilo se to při dokončování Sběrné knihy, rozhovoru s režisérkou Helenou Třeštíkovou. Obdivuju její odvahu a sílu, se kterou nastupuje do všech těch vztahů, které vznik jejích dokumentů provázejí. Helena nepostupuje tak, že by “objekta” pro svůj film vymačkala a potom nechala být. Všechny jednou navázané vztahy jí dál pokračují, film nefilm. Filosoficky pro ni vlastně neexistuje představa konce, což odpovídá a vyhovuje filosofii mé. A protože se známe třicet let, oba nás ten rozhovor myslím dost bavil. Jsem zvědavý, jaké při tom našem pojetí “nekonečnosti všeho” vymyslíme pokračování.

Dvakrát jsem se v nedávné době, v roce 2018, vydal v čase hloub do minulosti.

Poprvé v knize o Pražské defenestraci, kterou jsme vymysleli spolu s výtvarníkem Vojtou Šedou. České stavovské povstání mě fascinuje, roky 1618-1620 jsou jedním z fatálních historických rozcestí českého národa. Je to téma, které vybízí k přemýšlení o tom, jak křehkými pohnutkami bývají dějiny často ovládané. Vojta k tomu příběhu vymyslel spoustu obrázků a komiksů, všichni ti divocí hrdinové pozdně renesanční a raně barokní doby tam blbnou přímo před očima.

Ve stejném roce se taky završila moje spolupráce s Muzeem nové generace ve Žďáru nad Sázavou. Začala v roce 2013, kdy jsem se stal členem týmu, který vytvořili manžele Kinští, majitelé žďárského zámku (a kdysi cisterciáckého kláštera). Úkolem týmu bylo vytvořit novou a moderní expozici, mně připadla role scenáristy. Když bylo Muzeum v srpnu 2015 otevřené, ukázalo se, v čem je nové. Na rozdíl od institucí, které předvádějí exponáty, se návštěvníkův dojem v MNG buduje z multimediálních a interaktivních zážitků. Sedm set let historie areálu se vypráví prostřednictvím nejrůznějších typů filmových animací. Jezdím do Žďáru často, pozoruju tam lidi (často celé rodiny) a těší mě, když vidím, jak je ta expozioce baví; každého jinak. Následně jsem tedy pro manžele Kinské napsal dva textové průvodce areálem. Ten větší z roku 2018 (Zámek Žďár nad Sázavou. Minulost a současnost), s fotografiemi Aleše Jungmanna a ilustracemi Alexeye Klyuykova, je určený těm, kdo si fascinaci veškerým tím santiniovským světem chtějí odnést taky domů.

Scénáře

O Vánocích 1997 mně zavolali z České televize, dozvěděli se, že máme s Michalem Kolářem rozepsanou knížku o Janu Masarykovi, a řekli, že by rádi ke kulatému výročí jeho smrti (zemřel 10. 3. 1948) odvysílali dva hodinové filmy, jeden o jeho životě a druhý o té záhadné smrti. Byl to trochu divoký termín, něco málo přes dva měsíce, do čehož se mělo vejít všechno, včetně scenáristické přípravy. Myslím si, že jediný režisér, který to byl tenkrát schopen se ctí absolvovat, byl Jaroslav Brabec: byl ochoten do toho jít, přestože musel vidět, že ve mně má scenáristu tehdy velmi, velmi intuitivního. Zažil jsem s ním pak dva měsíce velmi tvrdé práce, které mě tenkrát skoro položily, ale na které neobyčejně rád vzpomínám. Absolvovali jsme natáčení na mnoha místech Česka a Slovenska, točili jsme v Anglii, na spoustě míst v Americe atd. a Jarda to pak stříhal do poslední chvíle. Vzpomínám si, že abychom ty noci ve střižně přežili, vařil tam k tomu různé své silné asijské čaje, po kterých jsem někdy vídal před očima šedivé skřítky. Pak jsem přijel v půl sedmé ráno ze střižny domů, zapnul kvůli insomnii televizi a zrovna tam padl gól našich zlatých finálových hochů v Naganu, byly to tenkrát dohromady dost smíchané dojmy. Ty filmy pak šly na ČT1 dva večery po sobě, ten první Jarda tehdy stihnul normálně odprezentovat na vnitrotelevizní schvalovačce, ale ten druhý už ne, stříhal ho do posledního dne a do poslední chvíle, a v momentě, kdy ho ČT v 20:00 pustila, myslím nikdo na světě kromě něj nevěděl, co v tom bude. Kdyby se byl při té práci třeba zbláznil (čemuž by se vzhledem k tempu nebylo možné divit) a natočil tam v té šedesátiminutové stopáži například svou prdel, byla by v programu ta prdel. Ale nebyla, dopadlo to dobře.

České století: s režisérem Robertem Sedláčkem jsem se poznal v roce 2007, když sbíral materiál pro svůj televizní film o Gustávu Husákovi. Pak jsme se občas scházeli a kecávali o historii, o kterou se Robert do hloubky zajímá. Mně tenkrát vyšly České okamžiky, vymýšleli jsme, že bychom na motivy toho nabídli České televizi nějaké atmosférické filmy, ale nakonec jsme se shodli na tom, co nás na té české historii 20. století vlastně nejvíc zajímá. Že když tak často žasneme nad důsledky, přáli bychom si víc vidět do příčin politiky, do toho, jak se ti chlapi (protože ženy u toho bohužel skoro nikdy nebyly) usnášejí, jak se to děje, že se přijímají ta rozhodnutí, jaká se přijímají, jestli jedni opisují od druhých (třeba osmašedesátníci od mnichovanů) atd., tj. jaké jsou vlastně ty mechanismy, které vedou k tomu, že nakonec někdo vyleze před novináře a řekne: Tak to bude. Tj. nabídli jsme televizi sérii osmi kecacích filmů vztahujících se k osmi podle nás klíčovým letopočtům, oni na to nejenže přistoupili, ale když uviděli natočené první dva díly, objednali si ještě jeden navíc (o rozpadu federace v roce 1992). Robert tu těžkou práci, kterou si naložil, pak zvládnul podle mě jako velký režisér.

Odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Kosat%C3%ADk

http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1330

http://www.rozhlas.cz/lide/dvojka/_osoba/1949

http://www.rozhlas.cz/minutovehry/autori/_zprava/kosatik-pavel-1962–1412405